Ublížili jste jim. Jak intenzivní musí být odpuštění příbuzných, abyste mohli po nich dědit?

Na pozadí soudního sporu sourozenců o dědictví připomeneme, co je dědická nezpůsobilost. Ta nastává u toho, kdo se závažně prohřešil proti zůstaviteli a jeho blízkým nebo proti jeho závěti automaticky, není přitom třeba vydědění. Později však může dojít k odpuštění. Ale jak to má vypadat?

Došlo k dědickému sporu mezi sourozenci, kteří měli dědit oba po své zesnulé matce. A to proto, že  pozůstalá dcera v průběhu (až odvolacího) řízení namítla, že pozůstalý syn byl v minulosti odsouzen za „ublížení na těle“ zůstavitelce (matce obou sourozenců). Tím se stal dědicky nezpůsobilým.

Už jsme se dědickou nezpůsobilostí zabývali, třeba v souvislosti s případem, kdy syn pomohl svému otci se sebevraždou: Pomohl otci odejít z tohoto světa. Smí a bude po něm dědit, nebo ne? Pomáhat totiž někomu se sebevraždou je trestné.

Připomeneme si pravidla a podíváme se na otázku možného odpuštění, které pak neguje dědickou nezpůsobilost.

Co je dědická nezpůsobilost a kdy nastává

Podle ust. § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se

• dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu
• nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli,

zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle

• donutil nebo lstivě svedl,
• projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil,

ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul. 

Jde o tzv. dědickou nezpůsobilost a k ní dochází automaticky na základě jednání potenciálního dědice, není nutné, aby byl vyděděn, pokud jde o potomka. Postihuje se třeba falšování závěti, donucování k sepsání nebo změně již sepsané závěti. Ale o to nám tentokrát nejde.

Koho nesmí potenciální dědic poškodit úmyslným trestným činem

Jde nám předně o úmyslné trestné činy proti zůstaviteli – čili člověku, po kterém by měl potenciální dědic dědit – a jeho rodině.

Dědická nezpůsobilost nastává, když někdo spáchá úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželovi, což samozřejmě nemusí být vlastní rodič, ale jiný partner, nebo vůči dětem zůstavitele – což mohou být sourozenci delikventa, ale také to pro něj mohou být v podstatě cizí lidé, byť by byli tzv. polorodými sourozenci.

Dnešní mezilidské, rodinné vztahy jsou pestré, a tak třeba 40letý člověk těžko vnímá jako sourozence třeba 10leté dítě svého rodiče, které má s jiným partnerem. A samozřejmě je tomu i naopak. To dítě vnímá svého polorodého sourozence spíše jako strýčka nebo tetičku. Zvláště ekonomicky dobře zajištění muži si totiž ke stáru pořizují partnerky ve věku svých dětí, nebo ještě mladší.

Prominutí musí být výslovné

Kdy se jedná o počínání dědice (ve smyslu ust. § 1481 o. z.), závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu. Nový občanský zákoník však od 1. 1. 2014 vyžaduje prominutí závadného chování výslovně, explicitně, nestačí jen prominutí mlčky, tak nějak „po kouskách“, abychom řekli, dovozované z chování zúčastněných.

Sporný případ ze soudní praxe

Jistý pán ze severních Čech byl pravomocně shledán vinným čili odsouzen proto, že fyzicky napadl svou matku v bytě, kde společně žili, a to tak že ji udeřil dlaní do levého ucha a tváře, přičemž jí poškodil náušnici. Následně ji uhodil dlaní do pravé tváře a prsty obou rukou jí tiskl tváře a dále jí kroutil za zápěstí rukou.

Při tomto počínání poškozené matce říkal, že ji zabije, což v poškozené vzbudilo důvodnou obavu, že by mohl svoje výhrůžky naplnit. Proto paní poté, co pachatel svého jednání zanechal a z bytu odešel, vyměnila zámek ve dveřích a odjela vypovídat na policii.

Podezřelý, po zjištění, že došlo k výměně zámku, dveře vyrazil, a tak se do bytu vrátil. Pán tak spáchal přečin nebezpečného vyhrožování (podle ust. § 353 odst. 1 tr. zákoníku), a byl proto odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 4 měsíců ve věznici s dozorem.

Čeho chtěl syn matky odsouzený za to, že jí ubližoval, využít v dědickém řízení

Matka odsouzeného (zůstavitelka – čili o její dědictví později šlo) dopisem adresovaným soudu v návaznosti na žádost odsouzeného syna vyjádřila přesvědčení, že „pobyt ve vězení mu pomohl se nad sebou zamyslet“ a že „se ničeho podobného už nedopustí“ a uvedla, že „mu nabídla možnost, že u ní může nadále bydlet“, že „jí v domácnosti hodně pomáhal“, že „to bylo vzhledem k jejímu věku 78 let velmi důležité“, že „vyplnil i její samotu, protože nikoho jiného nemá“, že „má problémy s nohou, nemůže nosit předepsané boty a naléhavě potřebuje zajít na chirurgické oddělení“ a že „ve výkonu trestu se to léčit nedá“.

Zároveň požádala soud, aby „její žádosti o trest domácího vězení (namísto trestu odnětí svobody vykonávanému ve věznici) vyhověl“.

Toho syn později vyžil v dědickém řízení, když se bránil tomu, že je dědicky nezpůsobilý.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024) zhodnotil, že z toho nevyplývá, že by zůstavitelka (matka odsouzeného syna) dala jakkoliv jinak najevo, že svému synovi jeho jednání promíjí. Přitom přímluva za syna poslaná soudu vypovídá o jejím vztahu k synovu chování k ní pouze tolik, že se lze domnívat, že doufá v jeho polepšení, přičemž do určité míry jí ho je zjevně líto, a proto mu nabízí i možnost u ní nadále bydlet.

K naplnění zákonných předpokladů (ust. § 1481 o. z.) ohledně prominutí závadného chování se musí však jednat o počínání (prominutí) výslovné.

Jak by mělo prominutí vypadat ideálně

K prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by mělo dojít především jednoznačným jednáním zůstavitele, které je vyjádřeno přímo, anebo je dostatečně prokazatelné (dovoditelné).

Pokud se týká formy prominutí, nejhodnotnější je forma písemná, třeba na zvláštní listině zůstavitelem podepsané, případně může být prominutí obsaženo v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel současně takového dědice povolá za dědice své pozůstalosti. Není dáno zákonem, jaká konkrétní slova má zůstavitel užít („promíjím“, „odpouštím“ apod.). 

Důležité je, aby zůstavitel také uvedl skutek, který dědici promíjí. Výslovné prominutí však může být učiněno také ústní formou. V tomto případě bude obtížné dokázat, že se tak stalo, zejména pokud tomu nebyli přítomní svědci.

Ponaučení

I kdyby tedy uvedené jednání zůstavitelky (matky syna, který jí ublížil a byl za to odsouzen) bylo možné hodnotit jako jakési odpuštění v osobní (resp. morální či mezilidské) rovině, zjevně nemá požadované dědicko-právní důsledky.

Není proto namístě jej ve svém souhrnu považovat za počínání, kterým zůstavitelka výslovně prominula svému synovi jeho čin povahy úmyslného trestného činu směřující proti ní, hodnotí Nejvyšší soud ČR v rozsudku.