Slovenka v Japonsku: Těžko mění zvyky. Mají rychlovlaky a zpívající záchody, ale ve firmě musíte mít fax

Adriana Takada pochází z Nitry. Nikdy neplánovala ze Slovenska odejít natrvalo, protože doma byla spokojená a věděla, že by jí chyběla rodina a přátelé. Vždy však ráda cestovala, přičemž od dětství, kdy viděla japonský animovaný seriál, toužila jet do Japonska.

Sen se jí splnil, ale domů se už nevrátila, protože tam poznala svého budoucího manžela a nyní v Tokiu vychovávají dvě děti.

Děti se v Japonsku podle ní mají obecně velmi dobře, mají tam co dělat a kam jít. „Jen školní systém je podle mě nastaven špatně,“ říká. „Školky zde nevznikly proto, aby matky mohly pracovat, protože ženy zde až do devadesátých let tradičně nepracovaly. Školky tedy fungují od devíti do dvou, neboť nepočítají s tím, že matka pracuje.“

Jenže když ženy začaly pracovat, systém školek se jim nepřizpůsobil.

S Adrianou Takada si mimo jiné povídáme:

• o postavení žen v japonské společnosti a genderové (ne)rovnosti;
• o integraci do japonské společnosti a o tom, proč se někteří přistěhovalci zlobí kvůli tomu, jak je Japonci vnímají;
• o práci a o tom, zda jsou Japonci skutečně takoví workoholici;
• o japonských záchodech, které vám zazpívají, když si to přejete;
• o japonském náboženství, zdravém jídle, Tokiu, ale i atentátu na japonského premiéra.

Jak začala vaše cesta za přestěhováním do Japonska?

Jet do Japonska byl od dětství můj sen. Když jsem byla malá, sledovala jsem jeden japonský animovaný seriál o superhrdinkách, který ovšem zobrazoval i běžný život v Tokiu. Všechno, co tam dělali, mě fascinovalo, ale před těmi dvaceti lety to byl jen sen, protože tehdy nebylo úplně běžné cestovat do Asie.

Jenže pak se jedna z mých nejlepších kamarádek ze střední rozhodla, že začne studovat japonštinu. Brala to velmi vážně a jako jednu z prvních ji vybrali ke studiu v Japonsku. A najednou jsme začaly plánovat, že ji přijedu v létě navštívit, takže se ze snu začala stávat realita. Jela jsem za ní na léto, ale to, že se to léto prodloužilo až doteď, to už je vina mého manžela.

Tehdy jste se seznámila s manželem?

Ne, je to poněkud komplikovanější. Seznámili jsme se ještě předtím na Slovensku. Jeden můj spolužák ze střední chtěl jít na výměnný pobyt do Japonska. Nikam jinam, jen do Japonska. V té době bylo velmi moderní jezdit do Ameriky, takže všichni byli rádi, že někdo chtěl jet někam jinam, a rozhodli se mu to zprostředkovat.

Potřebovali však „oběť“ z druhé strany, s kým by se můj spolužák vyměnil, tedy kdo by přijel z Japonska na Slovensko. A to byl můj budoucí manžel. Tehdy jsme však byli jen kamarádi, já jsem měla slovenského přítele a byla jsem na Slovensku spokojená, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že bych odešla jinam. Když jsem však přijela do Japonska, potkali jsme se a