Společně koupili nemovitosti, ale platba odešla z účtu muže. Expartnerka toho využila a vrátit podíl odmítla

I když nepadlo slovo půjčka a za někoho jste něco dobrovolně, aniž by to bylo vaší povinností, zaplatili, neznamená to, že vám nemusí peníze vrátit. Co k takové situaci říkají pravidla občanského zákoníku?

Druh a družka společně skupovali nemovitosti a investovali do nich. Avšak rozešli se, a tak přišla snaha o vzájemné vypořádání. Na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2019 se bývalí životní partneři stali podílovými spoluvlastníky několika nemovitostí, každý co do jedné ideální poloviny. Kupní cenu ve výši 1 150 000 Kč se ve smlouvě zavázali uhradit prodávajícímu společně ze svých vlastních finančních prostředků.

Celá částka však byla zaslána prodávajícímu z bankovního účtu vedeného na jméno muže. Ten se následně jako žalobce domáhal soudní cestou, aby mu expartnerka uhradila svůj podíl ve výši 1/2 kupní ceny. Jelikož žalovaná expartnerka neprokázala úmysl expartnera darovat jí onu částku 575 000 Kč (polovinu kupní ceny), uložil jí soud prvního stupně povinnost vydat (uhradit) tuto částku žalobci jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za žalovanou bez právního důvodu.

Naproti tomu odvolací soud žalobu zamítl. Odvolací soud posuzoval, zda muž žalované ženě předmětné finanční prostředky zapůjčil. To se muži prokázat nepodařilo, proto soud aplikoval ust. § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, podle něhož právo (nárok) na vrácení (určitého plnění, třeba peněz) nemá ten, kdo jiného obohatil plněním za něj s vědomím, že k tomu není povinen.

Soud žalobu zamítl, neboť naznal, že muž obohatil ženu s vědomím, že k tomu není povinen, proto mu dle uvedeného ustanovení občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení nenáleží.

Dobrovolné plnění za jiného – jaké jsou důsledky?

Případ se tak dostal před Nejvyšší soud. Ten ve svém rozsudku (spis. zn. 28 Cdo 3255/2023, ze dne 26. 6. 2024) připomenul, že bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne namísto dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán.

Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného.

Jedná-li však ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl.

Zmíněné § 2997 (právo na vrácení poskytnutého plnění nemá ten, kdo jiného obohatil plněním za něj s vědomím, že k tomu není povinen) nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.

Řešení případu?

Nejvyšší soud ve svém rozsudku zhodnotil, že soud 1. stupně naznal, že muž plnil za ženu (zaplatil její podíl na kupní ceně), a proto mu její částku přiznal. Pokud odvolací soud právo muže na vydání bezdůvodného obohacení naopak vyloučil, postupoval nesprávně.

Dále zhodnotil, že nižší soudy se nezabývaly otázkou, zda jsou účastníci (kupní smlouvy na straně kupujících) solidárními spoludlužníky (dle skutkových zjištění nižších soudů se ve smlouvě zavázali kupní cenu uhradit společně), a zda by tudíž nebylo příhodné kvalifikovat nárok muže, jež by byl plnil v rozsahu přesahujícím jeho podíl, jakožto následný regres mezi spoludlužníky (§ 1876 odst. 2 věty první o. z.).

Platí totiž, že splní-li jeden z dlužníků věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl, nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Shrnutí

Každopádně všeobecný závěr a poučení z rozsudku Nejvyššího soudu je, že k uplatnění pravidla o tom, že právo na vrácení svého plnění nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (a plnil za něj dobrovolně), nestačí jen skutečnost, že někdo vědomě, aniž by k tomu měl povinnost, plnil za jiného.

Jen samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu nevylučuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Je nutno prozkoumat i další souvislosti případu.